Slovinsko: Ty případy tady jsou

Chodníky na lublaňském náměstí jsou úplně rozpálené od slunce a u řeky, která se v letním vedru jen líně táhne, sedí ve stínu u kávy a karafy vody dva muži. Smějí se a užívají volného dne. Kousek dál po nábřeží jezdí na in-line bruslích černovlasý kluk, který k nim patří. Bojan (45) a Ulrich (48) jsou pár přes deset let. Nejsou to ale ještě ani tři roky, kdy se společně starají o třináctiletého Mateje z Bojanova předchozího manželství. Ulrich je na půl Rakušan a v Lublani se živí jako soudní překladatel. Bojan má zavedené kadeřnictví o pár ulic dál. Se zajištěním Matejových i svých potřeb tak nemají problém, ale přesto budoucnost syna není úplně v jejich rukou.

Jak byste pojmenovali společenství vás tří? Mnoho lidí by asi nedovedlo úplně automaticky použít termín rodina.

Bojan: Malý Matej to jednou řekl jednoduše a přesně – mám dva taťky. Takovéhle věci my ale moc neřešíme. Prostě jsme spokojení a nepotřebujeme to pojmenovávat. Někdy mě trochu rozčilují heterosexuálové, kteří se mě ptají: „Tak co? Kdo dělá mámu a kdo tátu?“ To jsou hrozné nesmysly. My jsme prostě dva muži a je pochopitelné, že vykonáváme určité činnosti, ale nemáme to rozdělené na funkci matky nebo otce.
 

A jak tedy vypadá praktická stránka vašeho soužití. Kdo třeba vaří nebo nakupuje?

Ulrich: Oba dva, každý dělá, co je potřeba. Rozdělené úkoly nijak nemáme. Prostě, když jsem doma já, tak to dělám já, a když jsem v Grazu, tak to zase musí udělat Bojan.

Takže vy dva si určitě nemyslíte, že práce se dělí na mužské a ženské?

Bojan: Byla doba, kdy jsem chtěl dělat osvětu a vysvětlovat lidem, jak škodí sami sobě, když soužití vnímají takhle, ale to už mám za sebou. Většinou se mi to stávalo v práci, když jsem se seznámil s novými lidmi, prvních pár dní je sledoval, jaký na to mají názor, a pak, když jsem viděl, že úplně nesmyslný, tak jsem začal dělat osvětu, ale to už mi dneska za to nestojí.

Je nějaká skupina lidí, kterým rozhodně nemáte zapotřebí říkat, jakým způsobem žijete? Že je vaše domácí uspořádání trochu jiné než u většiny ostatních?

Bojan: Babička! Z rodiny jsou to ti staří, o kterých víte, že to nikdy nepochopí a je zbytečné, je v jejich věku nějak přesvědčovat nebo jim brát ideály. Já pocházím z vesnice blízko chorvatských hranic. Tam žije celá moje rodina, chodí do kostela, drží tradice. Takže v tomhle případě je to už je ztráta mojí energie jim něco vysvětlovat.

Pokud se ptají, co jim říkáte?

Bojan: Už tam skoro ani nejezdím, není o čem mluvit. Pro ně je důležité, že jsem se oženil, mám dítě, víc slyšet nechtějí.

Jste spolu přes deset let. Matej s vámi žije čtyři roky. Jak se změnilo vaše soužití s jeho příchodem?

Ulrich: Byl to samozřejmě velký rozdíl. Předtím jsem spolu byli občas přes víkend. Jeli jsme na výlet nebo jsme se šli projít. Já jsem se strašně těšil, až ho budeme mít doma, ale Bojan měl pravdu, když mě na začátku varoval. Je to opravdu neuvěřitelná zodpovědnost. Hrozná! Malý šel třeba ráno do školy a já jsem se pořád ptal sám sebe: nasedl do správného autobusu, nepřejelo ho auto, nezapomněl klíče? Nechápal jsem, jak může být Bojan tak klidný. Pak mi jednou řekl: „Ale to už bych dávno musel být šílený a šedivý!“

Jak jste získali Mateje do péče?

Bojan: Ještě když jsem byl ženatý, zkoušel jsem dlouho zvládnout takový jako dvojí život. Ale nakonec to bylo neúnosně náročné. Chtěl jsem zůstat v tom manželství, vyhovovalo mi, oba jsme si dobře rozuměli, ale moje žena prostě nechtěla a tak to všechno skončilo. Rozvedli jsme se a ona pochopitelně získala syna do své péče. Tenkrát jsem ho samozřejmě chtěl, ale neměl jsem se svým zaměřením šanci. Ale rozhodl jsem se, že půjdu za svým.

Co to znamená?

Bojan: Více jak tři roky jsem se připravoval na soud. Tam se podařilo prokázat její chyby. Přesvědčil jsem soud o tom, že Matejovi se mnou bude lépe, že ho umím zabezpečit a že jsem dobrý táta. Taky jsem věřil, že je fér, abychom si s bývalou ženou na čas vyměnili role. Nakonec souhlasila i ona a od té doby jsme spolu.

Ulrichu, když do vašeho vztahu s Bojanem přibyl Matej, napadlo tě někdy, že to nemusí klapat?

Ulrich: Jistě. Toho jsem se strašně bál. Věřil jsem, že si umím získat lidi na svoji stranu, ale tohle bylo něco úplně jiného. Šli jsme na to pomalu. Nejdříve jsem si ho prohlížel z dálky, pak jsem byl párkrát na návštěvě. No, klepal jsem se jak malý kluk.

Jakým způsobem jste mu vysvětlili, že jste pár?

Bojan: Je to zvláštní, ale k tomu nikdy nedošlo. Já jsem za ním nikdy nepřišel a neřekl: „Ahoj, já jsem gay!“ Když jsem si to totiž sám v hlavě urovnal, Matej byl na světě teprve chvíli, takže to všechno tak pomalu vnímal, vyrůstal v tom, znal mého partnera. Byl s námi často, žil s námi, nebylo mu co vysvětlovat.

Takže to bylo opravdu takhle jednoduché?

Bojan: Trochu strach jsem měl, když začal chodit do školy, kde mohl zjistit, že jeho táta není normální. Nakonec to ale sám řekl spolužákům ve škole, aniž bych o tom věděl, a ti to vzali moc dobře. Já sám jsem tím překvapený. A musím taky říct, že i rodiče, které jsme potkali ve škole nám drží palce.

Takže spolu chodíte pro Mateje do školy?

Ulrich: Chodíme vždycky na takové ty pravidelné setkání s učitelkou.

Bojan: Zajímavé bylo, že se na nás nedívali jako na něco exotického, ale spíš jako na hrdiny. Já sem se ze začátku bál jít, měl jsem pochybnosti, ale přijali nás úplně úžasně.

Vzpomínáte na nějakou chvíli, kdy jste si skutečně uvědomili, že jste rodiče?

Ulrich: Matej je Bojanův syn a já třeba považuju za nejkrásnější chvíli moment, kdy mě malý vzal za ruku nebo když mi dal pusu a ruce kolem krku.

Čím si myslíte, že Matejův život obohacujete právě proto, že jste dva tátové, a že nejste ten klasický rodinný model?

Bojan: Určitě tolerancí! Matej díky naší zkušenosti chápe i jiné menšiny, je ohleduplnější. Ví, že lidi jsou takový a takový, ne vždycky se nám to musí líbit, ale že je musíme tolerovat. Nejčastější kritika k výchově dvěma muži je, že dítě nepozná ten ženský model. Ale to není pravda. Matej tohle všechno zná ve škole od učitelek, od babičky i od tetiček, protože těch máme spoustu. Moje nejlepší kamarádky jsou ženy, pro Mateje tety, takže nepřichází o nic.

Ulrich: On se hlavně hrozně rád mazlí. Díky tomu, že ani já ani Bojan nemáme klasickou pracovní dobu, tak s ním může stále někdo z nás být. V standardní rodině, obvykle přijdou oba zničení z práce a klidně pošlou dítě před televizi nebo na počítač.

Naopak, je tu něco, co může Matejovi chybět? Napadlo vás někdy, že mu nemůžete nabídnout něco, co by automaticky dostal od heterosexuálních rodičů?

Ulrich: To mě vůbec nenapadlo. Já jsem si pořád celkem jistý tím, že my mu dáváme víc. Nebo že mu můžeme nabídnout víc. Láska, city... to u nás v žádném případě není problém. Na druhou stranu si musíme uvědomit všichni, že Matejovi už je třináct. Kdyby mu bylo pět...Ale je mu třináct, ví, co je žena, matka...

Jak se vám žije jako páru? Podle stávající legislativní úpravy jste v podstatě dva cizí lidé?

Ulrich: Jediný handicap je ta právní nerovnocennost. Čekáme na registrované partnerství. Kdybychom byli heterosexuální pár, tak si vezmu Bojana a jsme zítra v Grazu nebo ve Vídni. Takhle ale musíme čekat na jiné možnosti, až tam budeme moct oba legálně žít a pracovat.

Bojan: Politici často argumentují například tím, že gayové stejně nikdy nebudou mít děti, tak proč jim to umožnit. Ale my dva jsme důkaz, že ty případy tady jsou, i kdyby jsme byli jediní, tak je nutné to nějakým způsobem právně ošetřit.