Slovensko: Prostě v tom žijeme

Anonymní bratislavské sídliště. Sem tam najdete rozkvetlý balkón mezi šedivými panely. Ten v šestém patře je ale úplně ověšen čerstvě vypraným dětským prádlem. Usměvavá černovláska Anna (31) mixuje v kuchyni led s pomerančovou šťávou a krájí ovoce. Helena (33) a holky Kačenka (5) a Zuzanka (2) se vrátily z odpolední procházky.

Jste spolu sedm let. Počítaly jste s dětmi od začátku vašeho vztahu nebo jste k tomu rozhodnutí dospěly až v průběhu.

Helena: Tak to bylo u každé z nás jinak. Já jsem s tím moc nepočítala, děti pro mě nebyly nijak prioritní. Bylo mi to jedno, ale pak najednou jsme o tom začaly mluvit...

Anna: Když jsme se seznámily, tak já jsem jednoznačně přišla s tím, že děti jsou pro mě priorita a jen jsem doufala, že to Anka bude akceptovat. Můj předchozí vztah totiž skončil  kvůli tomu, že tehdejší partnerka děti nechtěla.

Měly jste představu jak „to udělat“?

Anna: Představy samozřejmě byly, otázka je, jestli realizovatelné nebo ne.

Helena: Kdybychom věděly, jak to udělat, tak bychom to neřešily a v klidu počkaly. Ale jelikož jsme nevěděly, jak to ve skutečnosti uděláme, tak jsme musely v podstatě hned začít shánět informace.

Anna: Jasně. Kdybychom měly možnost kdykoliv počít, tak bychom určitě uvažovaly jinak.

Helena: My jsme vlastně do poslední chvíle netušily, jestli to vyjde nebo ne.

Dokázaly jste si představit jaké budete matky? Neměly jste strach?

Anna: Já jsem se toho ze začátku trochu bála, protože moje představy o partnerském životě byly jiné. Neuměla jsem si představit, jak bude náš život s dětmi vypadat. Nebylo mi jasné, jak to technicky zvládneme. Hela toužila po dětech víc, tak jsme se dohodly, že bude biologickou matkou. Byla jsem dost nesvá z toho pocitu, že bude ve hře někdo třetí. Když jsem ale zjistila, že existují ještě i jiné možnosti, tak už jsem si to všechno dokázala představit.
 

Říkaly jste mi, že když jste uvažovaly o biologickém otci – dárci spermatu, shodly jste se v tom, že nechcete, aby to byl „třetí člověk“ v životě vašeho dítěte. Dokonce i když by slíbil, že si vůbec nebude dělat nároky, tak byste tomu nevěřily a snažily se to udělat jinak. Tak aby žádný otec nikde uvedený nebyl. Jak je tohle proveditelné?

Helena: Zákon mluví o tom, že ať se s tím člověkem domluvíme jak chceme, tak on má prostě na to dítě právo. Mohl by z povzdálí sledovat život celé rodiny, a pokud se jim bude dařit, tak si může začít dělat nároky, může je třeba i vydírat. Je prostě spousta možností, které by ty děti mohly ohrozit. I když si uvědomujeme, že by jim otec vždycky jedině prospěl. Je to možná i naše sobectví... určitě by jim otec prospěl, ale člověk prostě nikdy neví, co se může stát. Donekonečna jsme probíraly všechna pro a proti a právě kvůli tomu možnému riziku ohrožení naší rodiny jsme se rozhodly pro anonymního dárce. Nechci o tom ale moc mluvit, přece jenom víš, jaká je tady ještě pořád situace, nechci zkomplikovat život těm, co nám pomohli ke štěstí.

Míváte někdy pocity výjimečnosti, vyřazení, odlišnosti?

Helena: Když kamkoliv přijdeme, nejsme obyčejná rodina, to je jasné. Nikdo nám ale nedává najevo, že jsme jiné. Vůbec jsme se s ničím takovým nesetkaly. Vlastně mě často napadne, že si vůbec nepřipadám nijak odlišně. Cítím se tak nějak samozřejmě. Prostě v tom žiju.

Anna: Možná se cítíme jako výjimečná rodina, protože model naší rodiny je samozřejmě jiný, co se týká vnitřního uspořádání. Když ale vidíme, co naše kamarádky prožívají se svými manžely a partnery, jak jsou z toho života zničené, ztratily spoustu iluzí. Pak ten náš model vypadá téměř ideálně.

V čem se tedy lišíte od heterosexuálního „tradičního“ modelu? Co rozdělení těch takzvaných mužských a ženských rolí v domácnosti? Dalo by se říct, že to u vás funguje nebo právě naopak vůbec ne?

Anna: Dávám prostor Heleně, aby mohla mít jako biologická matka s dětmi užší kontakt. Tad trochu dělení existuje. Ale ty obyčejné věci jako je péče o auto, malování, vrtání, mytí nádobí,vaření tam je to půl na půl.

Jak tedy prakticky vypadá vaše domácnost?

Anna: Když se vrátím z práce, uvařím, Hela uklízí přes den, v praní se střídáme. Pak si hrajeme s dětmi, koupeme, čteme před spaním. Přes víkend děláme všechno spolu.

Helena: Děti jsme si naplánovaly krátce po sobě a už tehdy jsme mluvili o tom, že si chceme hodně pomáhat. Oproti tomu tradičnímu modelu je velká výhoda to, že jsme pořád jedna druhé na blízku připravené pomoct. Takže, když Anka řekne, že teď teda ona ne nebo když já potřebuji pomoc, tak ten tradiční model by v tom okamžiku zklamal. Chlap obvykle říká něco jako „proč bych to měl dělat já?“

Jste otevřené k okolí anebo pečlivě zvažujete komu řeknete jaká jste rodina?

Anna: Já s tím mám problémy a ještě pořád jsem se s tím neztotožnila. Spousta mých kolegů a podřízených mužů to neví. Nějak otevřeně o tom nemluvím.

Jak tedy vystupujete před lidmi, které nechcete tak úplně obeznámit z vaší realitou?

Helena: To vyplyne z každé konkrétní situace. Nemám problém vysvětlit úřednici, kterou už nikdy neuvidím, že žiju s přítelkyní. Na druhou stranu jsem nebyla schopná svěřovat se někomu v porodnici, kde jsem ležela několik týdnů. Nemám potřebu to říkat každému na potkání. Ale vyloženě to netajíme před nikým.

Anna: Já se rozhoduju dost intuitivně. Když se někdo zeptá, jestli jsme sestry, řeknu, že ne. Tím to mnohokrát skončí, někdy ne. Většinou pak řeknu, že mám přítelkyni, partnerku.

Zažily jste nějaké negativní reakce z vašeho okolí?

Anna: Jediné negativní přišlo z rodiny mého bratra a od mých prarodičů. Nebýt toho postoje z jejich strany, tak si myslím, že bychom žili v naivní představě, že je všechno vlastně úplně skvělé. Asi bych to pak řekla i lidem v práci. Ale takhle mám nějaký blok – bojím se, že když mají předsudky lidé, kteří jsou mi tak blízko, tak co teprve ti, kteří jsou ode mě daleko?

Chápete tedy samy sebe jako rodinu? A říkáte si tak?

Helena: Jasně. Co jiného? Máme to i dole na schránce, a když nám to známí napíšou na dopis, tak to je od nich ta nejlepší zpráva, jakou nám můžou poslat.

Vaše holky ještě nechodí do školy. Jak jim jednou vysvětlíte, že ostatní děti v jejich třídě nemají doma dvě maminky?

Anna: Nad tím už jsem přemýšlela a rozhodně je na tohle budeme připravovat, budeme o tom mluvit. Chci, aby o tom jejich spolužáci i paní učitelka věděli. A kdyby to byl ze strany učitelů problém, vždycky je můžeme přehlásit do jiné školy, Bratislava je velká. Horší by to bylo s ostatními dětmi. Ale já věřím, že holky vychováme dobře a že nebudou nijak hendikepované. Chceme z nich mít sebevědomé osobnosti.