Maďarsko: Musíme si důvěřovat na sto procent

Kouzelná stará tramvaj nás přivezla k parku v samém centru Budapešti. Teď v sobotu odpoledne je plný dětí, dospělých a psů. Zsuzsana (37) a Beata (33) chtějí vzít svoje dvě děti do zoo. Než se copatá Ildiko (10) s jezevčíkem proběhnou, sedáme si do kavárny. Obě ženy už spolu žijí sedm let, před časem se jim podařilo získat prostorný byt pro celou rodinu v centru, kde obě pracují. Zsuzsana byla na mateřské jen krátce a do jazykové školy se snažila vrátit co nejdříve to bylo možné. Jak sama dodává, život v Budapešti se dvěma dětmi není levná záležitost.

Jak byste charakterizovaly vás čtyři?

Beata: Rodiče a děti. Dvě zamilované ženy a jejich někdy neposlušné děti (smích). Dohromady  rodina. Já i Zsuzsa jsme si podobné v tom, jak udržujeme a věříme na tradici a soudržnost. Je to asi i proto, že já sem si přinesla nedůvěru z předchozího manželství, které nikdy jako rodina nefungovalo. Od dětství jsem měla představu o silném rodinném zázemí, které se celá léta pěstuje a zdá se, že jsem našla partnerku, se kterou se nám to daří budovat.

Takže rodina je pro vás obě zásadní životní hodnota?

Beata: Já jsem tradiční konzervativní typ. Rodina je důležitá proto, že jsou to lidé, kteří si bezmezně věří, spoléhají jeden na druhého, podrží se navzájem, nic si nevyčítají, pomáhají si. A hlavně drží při sobě. Rodina je místo, kam se chcete vracet.

Vaše rodina má čtyři členy. Otcem Ildiko je Zsuzsanin bývalý manžel. Jak jste „získaly“ druhé dítě ?

Zsuzsana: Když jsme se rozhodly, že chceme zvětšit naši rodinu, byla tehdy pro mě nejpřijatelnější varianta mít dítě s někým anonymním. Není to samozřejmě to nejjednodušší, ale pro mě nejpřijatelnější. Jednoduše, někdo, kdo poslouží jako dárce, ale nebude uvedený v rodném listě. I když je samozřejmě jasné, že Gabor nemůže být jenom náš.
Předtím jste mi říkaly, že se často stýkáte s jinými páry, které vychovávají děti. Co pro vás znamená kontakt s nimi?

Beata: Bylo to pro nás uklidnění, že takový život se dá perfektně zvládnout a že je vlastně i lepší. Známe dokonce dva páry, které se rozešly, ale kvůli dětem stále drží pevně spolu rodinu, i když už mají vztah někde jinde. Ať mají jakékoliv rozpory, tak se s tou partnerkou shodují v tom, jak je důležité udržet to zázemí a ono jim to funguje! Zdá se mi to skvělé, že když zjistí, že jsou orientovaní jinak, tak udrží to bezpečí rodiny. S tím souvisí i moje přesvědčení o určitém handicapu párů gayů a leseb, máme strašně nevýhodné postavení. My si prostě musíme věřit mnohem víc. My si musíme důvěřovat stoprocentně, žádný zákon ani právo nám nepomohou.

A jaká by byla pro vás ideální legislativní úprava?

Beata: Za sebe můžu říct, že samozřejmě partnerství dvou žen, který spolu mají dítě tím, že jedna ho porodí a druhá je uvedená v jeho rodném listě jako druhý rodič. Já vím, že problém by byl v tom, že dítě nemůže mít dvě matky. Druhá by byla jednoduše také rodičem dítěte. Dítě by tím pádem mělo dva rodiče, dvě osoby, který jsou k němu povinovány a vázány. Tahle varianta by ošetřila i případ, když by se ty dvě partnerky rozešly.

Zsuzsana: V téhle souvislosti mě napadá, že když dítě nemá dva rodiče, a kdybych například já jako biologická matka zemřela, tak se o něj bude starat Beata. Jenomže právně je to celé podivné...starat se o dítě, ke kterému nemám žádný příbuzenský vztah… 

A jak je to tedy v praktickém chodu domácnosti? Máte rozdělené úkoly?

Beata: Ne nijak klasicky. Co se třeba týče domácnosti, je to úplně napůl. Mě třeba nevadí nějaká činnost, Alžbětě vadí. Určitě to ale není tak, že by jedna z nás vydělávala peníze a druhá se starala o domácnost. I když chvílí to tak  bylo, když byla Zsuzsa doma na mateřské. To se starala opravdu víc o domácnost a já jsem hodně času trávila v kanceláři a v autě. Ale zase jsme úplně nahraditelné ve všem. Často večer necháváme děti hlídat, aby jsme mohly vyrazit do klubu na skleničku nebo se známýma do kina nebo na výstavu.

Co říká Ildiko na to, že má dvě maminky, jak s ní o tom mluvíte?

Zsuzsana: Obvykle o tom nemluvíme. V běžném životě už o tom prostě nepřemýšlíme a málokdy to probíráme. Musím ale přiznat, že ve chvíli, kdy bychom o tom začaly mluvit, cítila by se nesvá. Rozumím tomu. Já osobně jsem měla hrozně velký problém se svým coming outem. Jestli s tím jít vůbec ven nebo ne. Hlavně jsem zvažovala, jak s tím faktem pak budu žít, ovlivňuje to tolik věcí. Když jsem se rozhodla, že to jinak nejde a srovnala se sama se sebou, musela jsem se rozhodnout, jak to vysvětlím Ildiko. Nakonec to ale dopadlo tak, že ona už něco samozřejmě tušila. Bylo evidentní, že potřebuje dostatek času, aby tomu úplně uvěřila.  Pozorovala naše okolí, co na to říkají naši známí, rodiče, její táta...Asi se za to ještě trochu stydí... Ví všechno, ale když o tom mluvíme, tak evidentně není ráda. Dozvěděla se to dost pozdě a potřebuje čas.

Budapešť je poměrně kosmopolitní město. Máte nějakou zkušenost s tím, jak jsou tolerantní lidé tady a mimo hlavní město?

Zsuzsana: Právě že tu zkušenost máme a to je taky důvod proč žijeme v Budapešti. Obě pocházíme z menších měst na východě, kousek od rumunských hranic. V Budapešti jsme studovaly a už v té době mi bylo jasné, že pokud chci vést život aspoň trochu podle svého, musím zůstat tady, i když situace v Maďarsku celkově není vůbec růžová. Doufala jsem, že se leccos změní se vstupem do EU, hlavně co se týká legislativy, ale pořád tady tak nějak chybí dobrá vůle...