Česko: Šťastná alternativa

Řadové domky v malém městečku poblíž Ostravy jsou zvenku jeden jako druhý. Podobně jako životy rodin, které v nich žijí. Možná právě proto se jim jen těžko smiřuje s „jinou“ alternativou. Z vrátek jednopatrové kostky vycházejí za ruce dvě rozesmáté ženy – Kateřina (28) a Alžběta (29) v náručí s malým Honzíkem (1). I on se zubí na svět. Je sobotní slunečný den a maminky se rozhodly vzít ho na výlet.

Kateřina původně o dětech nikdy neuvažovala, s věkem ale změnila názor a dnes se malého nemůže nabažit. „Mně se to mateřství právě zalíbilo! Je úplně skvělé mít miminko. Už chápu všechny ty  nadšené matky, které mají šest dětí. Je to krása. Dřív když sem viděla dítě, tak mě vůbec nezajímalo, spíš mě to obtěžovalo. Teď mám jiné priority, chci tak nějak normálně žít,“ svěřuje se.

Kdy jste se rozhodly, že chcete mít děti?

Kateřina: No tak to bylo zajímavé, protože my jsme děti vůbec nechtěly, ani jedna ani druhá. Alžběta je taková trošku jako kluk, tak by o tom neuvažovala vůbec. A já jsem nikdy k dětem neměla moc pozitivní vztah. Vůbec jsme s dítětem nepočítaly, i když jsme si  plánovaly naši budoucnost. A pak najednou s věkem, mě z ničeho nic začalo napadat, že je to takové prázdné. Měly jsme skvělý, pohodlný život – jednou týdně kino nebo divadlo v Ostravě, večeře u známých, víkendy v Jeseníkách, ale já jsem si pořád říkala, jestli bych to dítě neměla mít. Po nějaké době jsme spolu o tom začaly trochu mluvit. Alžběta mě ale spíš zrazovala, že se nevyspím, budu vyčerpaná, ustaraná. A pak mi zase říkala, že jestli opravdu chci, tak ona se s tím nějak srovná. Hodně jsme o tom mluvily. Asi po půl roce nebyla zásadně pro, ale souhlasila. (smích).

Sperma jste získaly od anonymního dárce, jak k tomu došlo?

Kateřina: O té možnosti jsme se dozvěděly někde na internetu. Pak jsme o tom mluvily s jedním z našich kamarádů, který má spoustu kontaktů. Strašně moc nám pomohl. Spojil nás s jedním párem, který s tím měl praktickou zkušenost. To bylo několik probdělých nocí. Probírali jsme to ze všech stran. Pak jsem se odhodlala a šla ke svému gynekologovi. Překvapilo mě, jak byl otevřený. Sehnat „materiál“ jsme si samozřejmě musely samy, ale se zbytkem nám už pomohl on. Byla jsem za to ráda, kdyby to nevyšlo u něj, asi bychom se pokoušely všechno provést nějak svépomocí.
 

Nestálo by méně nervů, kdyby otcem byl někdo z vašich známých?

Kateřina: My jsme měly dva kluky, homosexuály, kteří nám s tím chtěli pomoct. Alžběta ale nechtěla, aby biologický otec patřil do naší rodiny. Já vlastně taky ne. Nejdříve jsem si říkala, že je fajn, říkal že kdybychom si to nepřály, že by se s tím dítětem nikdy nesetkal. Je to ale nepředstavitelné riziko, uvěřit mu. Anonymní dárce je prostě pro nás ta nejlepší varianta, jaká může být.

Jak vás, dvě matky, přijímá vaše okolí?

Alžběta: Zatím nemáme zase tolik zkušeností, ale když někam přijdu tak samozřejmě všichni automaticky předpokládají, že Katka je moje sestra a za chvíli se objeví táta. Někomu o tom vůbec neříkám nebo tak lehce mlžím.

Takže ne vždy přiznáváte, že jste lesbické matky?

Kateřina:  Já nevím, myslím, že vlastně nemám žádný důvod to říkat. Když jsem byla teď po dlouhé době konečně u kadeřnice, mluvilo se samozřejmě o Honzíkovi. Ona pak automaticky řekla něco o manželovi a já jsem na to přikývla. Nechce se mi to pokaždé vysvětlovat a zaplétat se do toho. I když někdy na tu schovávanou přistupuju strašně nerada. Občas chci provokovat a řeknu: já mám přítelkyni. Ale na malém městě se mi to samozřejmě už mnohokrát nevyplatilo. Pak si zase říkám, co je komu do toho.

Alžběta: U mě v práci to v podstatě nikdo neví. Já nerada lžu. Ale když mi prostě ten člověk nesedí, tak si říkám, že když jde o práci, proč bych mu měla vykládat svoje soukromí...Třeba v porodnici to bylo zajímavé. Mohla jsem být u toho, když se Honzík narodil, ale po pár dnech už si nás ty sestry prohlížely. Tak jsme jim to vyložily.

A jaká byla reakce?

Alžběta: No, nakonec celkem v pohodě.

Má vaše dítě, díky tomu, že má dvě matky nějaké výhody?

Alžběta: Jsme jednoduše zaměnitelné, zastupitelné. Obě můžeme být doma s Honzíkem. Když už toho třeba Katka bude mít dost, tak já klidně můžu zůstat doma a nemám s tím problém. Myslím, že domluvit se takhle s chlapem by bylo mnohem těžší, ne-li nemožné. Navíc třeba ani nejsou zvyklí starat se o domácnost a nakupovat, takže kdyby třeba měl zůstat manžel na mateřské, bylo by to určitě mnohem komplikovanější.

Už přemýšlíte, jak budete Honzíka připravovat na střet s realitou většinové společnosti? Co až se bude divit, že všechny ostatní děti mají doma místo druhé maminky tatínka?

Kateřina: Myslím, že je důležité, že v tom bude od malička vyrůstat. Tak trochu předpokládám, že to pro něj bude úplně přirozené, že sám bude znát některé odpovědi. Určitě mu to budeme pomalu vysvětlovat, tak, aby vše chápal a nikdo ho nemohl překvapit. Nechtěla bych, aby nás v budoucnu obvinil, že jsme mu něco zatajily. Nemyslím, že by se mu děti ve škole měly smát. Určitě je to bude zajímat, ale na druhou stranu náš Honzík bude mít místo táty tetu, ale jiné děti mají třeba tátu, co pije nebo s nimi ani nežije. Každý má něco.

Co říkáte na argument, že vašemu dítěti může chybět mužský model?

Kateřina: My jsme hned od začátku zapojily naše kamarády, mého bratra a dědečka a babičku. Plánujeme, že takový vzor by mohl najít právě u bráchy, ten má skvělý vztah se švagrovou, bezva děti. Na něm by se jasně ukazovala ta mužská role – ten normální model a ta naše záležitost by pro něj mohla být spíše jako taková šťastná alternativa. Jsou rodiny, kde je matka a tři děti, kde je otec a nikdo – to je výjimečné. A pak jsou rodiny, kde není žádné dítě. A jsou rodiny, kde se vezmou a kde se nevezmou. Já si myslím, že je to spíš různorodost, a že to určitě neublíží.

Jak tu vaši šťastnou alternativu vnímá vaše okolí?

Kateřina: Já si myslím, že lidi jsou na tohle citliví. Třeba můj strýc je z vesnice a celá jejich rodina má to tradiční myšlení, takže ten klasický model rodiny je mu samozřejmě bližší. On a spousta lidí vychovávaných tradičně by určitě potvrdili, že je lepší, když dítě vyrůstá s mužem a ženou. Tatínek se přece jen o něj stará jinak a je takový určitý jiný prvek v rodině. Zajímavé je, že tohle říkají i lidé, kteří nás znají osobně, líbí se jim, jak žijeme, ale když začnou přemýšlet obecně, tak dojdou k úplně jiným závěrům.

Honzíkovi je rok a půl, jak se díváte do budoucnosti? Kde třeba vidíte vaši rodinu za pět let?

Alžběta: No, my se zamýšlíme nad tím, jestli si nepořídit druhý miminko. Je to legrační, když si vzpomenu, jaké jsme bývali antidětské a teď jsme největší matky na světě. To je takový náš tajný plán. Na druhou stranu se trochu bojíme kvůli penězům. V tomhle kraji není lehké se uživit a práce je málo. A mateřská...to je tak směšné, že o tom snad ani nebudu mluvit. Musíme to hodně pečlivě naplánovat. A třeba to dopadne a budeme velká rodina. Uvidíme.